1. Kor 10,11: Tyto [všechny] věci se jim staly jako příklady pro nás a bylo to zapsáno k napomenutí nám, které zastihlo dokonání věků.

Uvedená pasáž se vztahuje na historii Izraele. Z kontextu je zřejmé, že se mluví o období vyjití Izraelců z Egypta a jejich čtyřicetiletém putování po poušti. Následující úvaha se dotýká fenoménu, který nazývám „otrocká mentalita“ a jsem přesvědčen, že ve smyslu výše uvedených slov nám tato část historie Izraele může být skutečně výstrahou a napomenutím.

Pravděpodobně ve 14. století před naším letopočtem Izraelci vyšli z Egypta, kde byli předtím podrobováni jako otroci těžké práci. Jak je vidět z dalšího vývoje událostí tak, jak jej mapují Mojžíšovy knihy od Exodu po Deuteronomium, vyšli sice z Egypta, ale Egypt nevyšel z nich. Pojďme si zkusit poměřit, zda některé prvky z jejich myšlení neobjevíme náhodou i sami u sebe.

Za příčinu svých těžkostí pokládali Izraelci zejména své autority. Protože na Boha, který není vidět, bylo těžké vylévat své frustrace, obvykle prvním na ráně byl Mojžíš. Přetrvával v nich obraz vlastní bezmocnosti. Otroctví bylo stále součástí jejich myšlení. Nepřijali zodpovědnost za svůj život. Protože ve svých představách nic nemohli, pokládali se za oběti druhých lidí a okolností. Ve svých očích byli chudáky a v jistém smyslu zůstávali stále otroky. Bůh byl pikolík, který jim špatně sloužil, a oni si vůbec nevšimli, že to není o nich a o jejich potřebách, ale o Bohu, kterého měli následovat. Přitom náš život není nejdříve o nás, ale o tom, kdo nám život dává.  Říkali: „Kdo nás nakrmí masem?“ Svoboda byl pro ně prázdný pojem a nedokázali si jí vážit. Protože svobodě nerozuměli, byli ochotní se vrátit zpět do otroctví v Egyptě, kde měli „spolehlivější“ chlebodárce. Řešení v jejich očích nebylo ve změně postojů, ale v odstranění vedoucích, kteří jim špatně sloužili. Výčitky, obviňování. Když už to bylo nesnesitelné, došlo ke vzpouře proti autoritám. Mentalita byla zaměřena na vlastní potřeby, a proto měli stále nedostatek. Zajímavé je, že není nikde zaznamenána situace, kde by vyjadřovali vděčnost, přitom vděčnost je první věc, která nás přibližuje k Bohu. Ž 100,4:  Do jeho bran vejděte s děkováním.

Otrocká mentalita je sobecká a negativní: „Podívejte, co mě bezmocnému chudákovi schází.“ Zaměření je na to, co není, ne na to, co je. Proto je v této mentalitě tolik hořkosti, nespokojenosti, reptání a stěžování. Přitom Ježíš řekl, že první podmínkou k následování je zapřít sebe (Mk 8, 34). Zkus něco říct. Uslyšíš ten příval zahořklých slov, kdy všechno je špatné, za to ale nikde neuvidíš přijetí zodpovědnosti. Tento způsob myšlení brání týmové práci a budování atmosféry respektu a úcty vůči druhým lidem. Je to podhoubí pro autoritářské režimy, na nichž parazitují sobecké vlády, které sklouzávají k tomu, že druhé využívají ve svůj prospěch. Odhalení jejich pravé tváře opět posiluje nedůvěru obecně ke všem autoritám a pocit bezmocnosti, reptání a stěžování. To je základem úspěchu populismu. „Vidíte? Tito vládci vás nejsou schopni nakrmit, vy bezmocní chudáci. Oni na vás parazitují. To si nezasloužíte. My vám dáme maso. My budeme lepší.“ Ale nebudou, protože mají stejnou mentalitu. Řeč a volební plakáty je prozrazují. A lidé rezignovaně řeknou: „Nemá to cenu. Všem jde jen o jejich vlastní zisk.“

Věřím, že otrocká mentalita je jedna z příčin chudoby Afriky, pokud ne ta hlavní. V lidských myslích zůstává stále otroctví. Nebyl jsem tam dlouho, ale slyšel jsem to neustále. Ani my jako národ se nemusíme nechat využívat jinými. I kdyby původ názvu Slované měl mít skutečně co do činění s otroky, v Kristu už není ani svobodný ani otrok (Gal 3, 28).

Otrocká mentalita plodí zklamané lidi. Odtud také pramení deprese. Člověk se zabývá sebou a svými nedostatky. Když s takovým člověkem mluvíš, sklouzává to vždy k jeho věcem, k jeho potřebám. Bůh přitom své lidi nabádá, aby si nehleděli jen svých věcí, ale také věcí druhých (Fil 2,4). Dokonce je třeba považovat druhého za přednějšího než sebe (Fil 2,3).

Otrocká mentalita je zdrojem pasivity a potlačuje lidskou tvořivost. Často je slyšet: „To nemá cenu. To je zbytečné.“ Lidé se nevidí jako ti, co ovlivňují chod věcí, ale jako ti, co se jenom vezou. Vždyť co oni zmůžou? Je zapotřebí vyměnit řidiče.

Kde se to v nás lidech bere? Poslechněme si Adama: „Žena, kterou (ty) jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ (Gen 3, 12)