Jestli někdo čeká návod, jak si přizpůsobit domácí „uživatelské prostředí“, tak ho musím zklamat. Kdo svou nastávající teprve hledá, tak zde možná najde nějakou odpověď. Ale začneme z úplně, opravdu úplně z jiného konce a doufám, že kdo čte, tak bude rozumět.

2. Kor 3, 4-6: Takovou pak máme skrze Krista důvěru k Bohu: Ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha. On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje.

Tyto a další verše v listu Korintským popisují rozdíl mezi poslušností pod Starou smlouvou a Novou smlouvou. Stará smlouva ukázala lidem ideál člověka, k němuž se měli ti, co byli pod touto smlouvou, blížit. Problém byl, že ideál byl tam – vyrytý literami do kamenů, ale já jsem byl tady, sám se sebou a se svými schopnostmi, nebo spíše svými neschopnostmi. Ideál byl vysoko, ale já byl proklatě nízko. Služba smrti mi připomínala mou nemohoucnost. Všechno bylo o tom, co není, co nemůžeme, co nezvládneme, co nám chybí. Tedy jaký máme dluh. Ostatně i dnes nám není tento způsob myšlení až tak neznámý. Vědomí nedostatečnosti mě mělo přivést k poznání, že potřebuji milost.

Do této bídy přišel Úsvit z výsosti (L 1, 78) a jak dále promlouvá Zachariáš skrze Ducha, bylo nám dáno (čili nevysloužili jsme si to!), abychom mohli (a tedy byli způsobilí!) Bohu sloužit úplně každý den, a to beze strachu, ve svatosti a ve spravedlnosti. To byla troufalá prohlášení pro toho, kdo si dobře uvědomoval, že ideál je vysoko a on je proklatě nízko. Jak se to asi může stát? Přemýšlíš a docházíš k závěru, že to prostě nejde a může to být jedině zázrak. Z lidského pohledu to není jenom těžké, ale zhola nemožné, pokud nezasáhne vyšší moc. Jedině tak, že přijmeš toho obživujícího Ducha, o němž se píše v úvodní pasáži, se můžeš stát způsobilým poslušnosti, tedy způsobilým sloužit Bohu. A kdo čte aspoň trochu tu Knihu, ví, že se tu mluví o Kristu. Služba odsouzení se mění na službu spravedlnosti, protože se takto staneš úplně novým člověkem. Ideál už není nedosažitelně vysoko, ale ty sám se stáváš tím ideálem. Už to není o tom, co nemůžeš, co nezvládneš a co ti chybí, ale co můžeš, co zvládneš a o tom, co máš. Pokud ale tvé smýšlení o sobě samém nepřesahuje tvou zkušenost vlastní nedostatečnosti, budeš mít těžký čas se snažit dosáhnout tohoto ideálu. Tak je to s každým, kdo neví, kým se stal, když přijal Krista. Mohlo by se dokonce zdát, že ideál je ještě výše, než byl („slyšeli jste…, ale já vám říkám“; Mt 5). Ale proč se snažit dosáhnout ideálu, když ideálem jsem? A není to tak, že je to víra, co přemáhá svět? Víra v co? Ve vlastní schopnosti bez Krista? Vždyť jsem už zjistil, že žádné nemám. To bych byl zas jenom já a moje neschopnost. Záchrana se děje skrze víru v to, co řekl Bůh. A víra je důkazem věcí neviditelných a nikoli viditelných. Být omezen ve svém vnímání sebe tím, co vidím,  je skutečně omezené. A jsme u toho – na počátku je slovo (J 1, 1), a nikoli naše úsilí. Takže jsem střízlivý a vím, že co se týče toho, co dělám, tak jsem ještě nedoběhl. Ale, sláva Bohu, to, co dělám, nedefinuje to, kdo jsem.

Kolik ideálů a idolů jsme v historii měli a kolik jich stále máme? Antický ideál, královny krásy, leadery v businessu. Píšeme si citáty moudrých. Některé ideály byly na dosah ruky, některé trochu dál, ale ten božský ideál byl vždy pořádně daleko. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3, 23). Když jsi kilometry daleko, je úplně bezvýznamné, jestli jsi o centimetr blíže než tvůj soused, takže nemáš vůbec nic napřed. Ani nemá smysl soutěžit. Jsi mrtvý. Není tedy dobré se raději nechat obživit a tím nedosažitelným božským ideálem se stát? Někdo řekne: „Co si to o sobě myslíš?“ „Přesně to, co říkám a přesně to, co říká Bůh.“ Není to, že bych tak byl sám bez Něj, ale On mě učinil způsobilým, jak se na začátku píše. Nebudu-li tak tedy smýšlet, nemohu mu ani sloužit, ani se mu nemohu líbit (Žd 11, 6).

No a teď se dostáváme ke svým manželkám. Kdo má uši k slyšení, ať slyší. Jaké to bylo pro mě zjištění, že už ideální manželku mám! Ty ji máš taky, pokud se nechala Kristem obživit. Nikoho už neznáme podle těla (2. Kor 5, 16), což ti napovídá, kam se máš dívat. Nemáš-li ženu, a chceš-li taky takovou, tu ideální, hledej tu, která přijala toho obživujícího Ducha! Budete ideální manželský pár!