Sk 17, 26-27: Učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání, aby hledali Boha, zda by se jej snad mohli dotknout a nalézt ho, a přece není od nikoho z nás daleko.

Z výše uvedeného vyplývá několik skutečností, které by v nás měly budit nadšení. Předně je možné se dotknout skutečného Boha a nalézt ho. Dále zjišťujeme, že není nikde daleko, nýbrž je blízko nás.

Ačkoli Bůh není svázán časem a prostorem, používá tento verš vyjádření, které je nám, co žijeme v prostoru a v čase, tedy v „hranicích přebývání a v nařízeném období“, velmi blízké. Dokážeme si představit, co je blízko a co je daleko, a chápeme, co znamená se dotknout, ačkoli Bůh je duch a duch nemá maso a kosti (J 4,24; L  24, 39), čili v pravém slova smyslu se jej nemůžeme dotknout tak, jako se dotýkáme člověka.

Jestliže je tedy Bůh blízko a je možné vnímat jeho doteky a my je přesto nevnímáme, je spíše problém v naší špatné citlivosti na Boží signály než v tom, že by je Bůh nevysílal. Stejně vidíme z mnoha míst Bible, že Bůh mluví (Žd 1, 1), ale je otázkou, kdo má uši k slyšení. Bůh zasévá, ale je otázkou, kde najde připravenou půdu (Mt 13).

Mt 13, 14-15: „Vskutku budete slyšet, a jistě nepochopíte, budete ustavičně hledět, a určitě neuvidíte. Neboť srdce tohoto lidu ztučnělo, ušima začali slyšet ztěžka a své oči zavřeli, aby očima neuviděli a ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, a já je neuzdravil.“

Jak se stát ale člověkem, který cítí, slyší, vnímá? A existuje snad nějaký vznešenější cíl?

L 10, 21: Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo.

Zde jsou těmi vnímavými nemluvňata. Je jeden kontrast mezi moudrými a nemluvňaty. Nemluvňata jsou závislá a odkázaná na druhé, kdežto moudří jsou v tomto kontextu dostateční sami v sobě, neboť poznání nadýmá, ale láska buduje, a zdraví nepotřebují lékaře, ale nemocní. Podobně když Petr jednou dobře slyší Boha a podruhé má na mysli jen lidské věci (Mt 16,13n), dostává pak spolu s dalšími lekci o postoji spočívajícím v poddání se Bohu. Takový postoj je klíčem pro slyšení a následování Boha (Mt 16, 24-26). Všechny tyto obrazy mluví o jedné a téže věci, kterou bychom mohli nazvat vydání se Bohu.

Pěkně popisuje způsob, jak proroci slyšeli Boha, apoštol Petr:

2P 1, 21: Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha.

Slovo „unášeni“ nebo „neseni“ navozuje například takovou představu, že sedíš na břehu řeky a váháš, zda do ní můžeš vkročit a nechat se unášet tam, kam teče řeka. Bojuješ s obavami a nejistotou a něco v tobě chce zůstat v bezpečí toho známého a „jistého“. Chtěl bys mít všechno pod kontrolou a nedělat bláznivé kroky do neznáma. Pak se ale v tobě ozve ten hlas, co vybízí k důvěře, spolehnutí, riskování a ty se odvážíš vkročit do proudu řeky a pak už jsi jen unášen tam, kam řeka chce.

Stejné slovo „nést“ nacházíme  na 66 dalších místech Bible a znamená to stále stejnou věc. Můžeš si představit i Boha, který řídí taxík, a zve tě, abys k němu nastoupil. Jedeš tam, kam jede taxík. To je vydání se Bohu.

Chceš být citlivý na Boha? Nech se unést!