Pamatuji se, že kdysi dávno, když jsem ještě Boha neznal, ale hledal jsem pravdu o Bohu a o životě, setkával jsem se i s křesťany. Někteří mi nabízeli, abych s nimi šel na jejich shromáždění nebo mi nabízeli, že přijdou oni za mnou domů. Tehdy jsem se dlouhou dobu snažil udržovat si určitý odstup. Asi je přirozené, že si člověk nejdříve musí trochu „osahat“ neznámé, aby pak mohl posoudit, zda může důvěřovat či nikoli. Ostatně se snad každý den setkáváme s tím, že ne vždy jsou naše úmysly či úmysly jiných v pořádku. Ty druhé úmysly vidíme mnohem snáze než ty naše. Senzační odhalení politiků, sekty vysávající ze svých „oveček“ rozkoše, peníze a jejich vlastní identitu … to vše v nás samozřejmě budí nedůvěru. Později jsem si ale uvědomil, že ve mně působí strach, že kdybych začal těm lidem naslouchat, tak bych mohl tomu, co říkají, propadnout a najednou bych „zblbnul“ a nebyl už sám sebou. Jednoduše řečeno, že mě někdo zmanipuluje. Na manipulaci musí být ovšem minimálně dva – manipulant a oběť. Nakonec jsem se rozhodl tento strach odložit a uvědomil jsem si, že jsem svéprávná bytost a jsem schopný si vytvořit vlastní úsudek a zda budu či nebudu obětí je jenom mé rozhodnutí.

Když zkrátím další běh věcí, v roce 1992 mi Ježíš Kristus zcela zřetelným způsobem ukázal, že žije a jak obrovskou mám pro něj hodnotu. Nikdo tam nebyl, žádný manipulant, jenom já a on. Přirozeně jsem měl touhu sdílet tuhle nádhernou zkušenost s druhými, ale zjistil jsem, že když mluvím s řadou lidí, mají stejné pocity, jako jsem měl kdysi já. Bojí se, aby když s nimi budu mluvit, náhodou „nezblbli“ a nebyli pak určováni nějakými bláznivými představami. Jako kdybychom tak mohli přijít o sebe. Najednou už to nebudeš ty, ale někdo jiný.

Ano, chci ti to říct na rovinu. Přijdeš o sebe. Předesílám ale, že to nebude manipulace, nýbrž tvé svobodné rozhodnutí. Bůh tě natolik miluje, že se nikdy k manipulaci neuchýlí, protože si tě váží a respektuje tvou vůli.

Mk 8, 35: Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji.

Že „zblbneš“ je z Bible také zcela zřejmé. Boží myšlení je totiž pro lidi bláznovstvím.

1Kor 1, 21a 25: Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří. Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé.

Je-li člověk tělesný, totiž takový, jehož mysl je vybudována výhradně na tom, co přijímá pozorováním světa prostřednictvím těla, a ne skrze zjevení z ducha, je pro něj duchovní myšlení založené na zjevené pravdě bláznovstvím, a dokonce je až nesnesitelné.

1Kor 3, 1-3: A já, bratři, jsem k vám nemohl mluvit jako k duchovním, ale jako k tělesným, jako k nedospělým v Kristu. Dal jsem vám pít mléko, pokrm jsem vám nedal, neboť ten jste ještě nemohli snést. Ale ani teď ještě nemůžete, neboť jste stále ještě tělesní.

Takže to cítíme všichni dobře. Když se zaposloucháš do toho, co říká Bůh, hrozí ti, že „zblbneš“ a přijdeš sám o sebe. Nebudeš už to ty, ale někdo jiný. Může se ti snadno stát, že když uvěříš těm slovům, že tě ta slova budou určovat a ovlivňovat a v posledku nad tebou budou vládnout. No, a tomuhle se říká Boží království. To všechno je ale jen část pravdy, to podstatné je důvod, motiv nebo pohnutka, proč je lepší ztratit sám sebe. Pojďme se poučit z minulosti.

Bible nám přináší i historické lekce a jedna z prvních nám říká, že tady byl nějaký jiný hlas než ten Boží. Byly tu nějaké jiné myšlenky, které hovořily zhruba takto (Genesis, 3. kapitola):

„Bohu není radno důvěřovat.“

Boží existenci tehdy mohl ten hlas těžko popřít, zpochybnil tedy Boží charakter.

„Bůh to s Vámi nemyslí dobře, naopak Vám chce svou dobrotu upřít.“

Je to stále ten stejný obraz Boha, který nám je podsouván. Někdo, kdo tě omezuje, moc ti toho nedopřeje, zotročí tě pravidly a vysaje z tebe ten zbytek života, co ještě máš. Jednoduše zahubí tvou duši, zlomí tě, aby z tebe učinil „oddaného následovníka“ a „plniče přikázání“.

„Spolehni se sám na sebe, buď sám svým Pánem a nebuď na Bohu závislý. Ty určuj, co je dobré a co je zlé. Tvůj rozum a tvé vlastní schopnosti na to stačí. Nebuď hloupý, abys jen slepě následoval Boží radu.“

To je ovoce ze stromu poznání dobra a zla.

Jak odlišné je evangelium. Bůh, který je láska a upřednostňuje to, co potřebuješ ty, před tím, aby hledal svůj vlastní prospěch.

Jak tedy? Být či nebýt?

Jakmile propadneš té „nerozumné“ lásce, už tu nejsi sám pro sebe, ale pro toho druhého, koho miluješ. V jistém smyslu umíráš sobě, abys žil pro druhého. Láska je tou pohnutkou, láska je tím důvodem i smyslem života. Takže jednoznačně nebýt! Nebýt tak, jak jsem byl, bez lásky, zaměřený na sebe. Uděláš-li rozhodnutí pro Boha, skutečně ztratíš sám sebe, ale ne proto, že jsi k tomu donucen okolnostmi, lidmi nebo strachem…, ale protože miluješ. Láska ti dá úplně nové bytí, nový život. To už ten hlas nechce, abys věděl. Jen ti vyhrožuje, že přijdeš o sebe a něco ztratíš. Jak mnoho získáš už ti neřekne. Jsou to ale nové věci, pro něž opouštíš staré, je to nový lepší život, pro nějž opouštíš ten starý.

Takže odpověď na otázku „Být či nebýt?“ je „Být i nebýt“. Ano, rozhodnutím pro Boha ztratíme všechno, i svůj život, ale rozhodnutím pro Boha zároveň získáme mnohem víc, nový život v lásce a skrze lásku. Copak ten obraz, že láska dává nový život, nevidíme všude kolem nás?